Je pátek 11. července, 16 hodin 51 minut. Konečně se mi podařilo sbalit všechny věci a chystám se je odnést do auta, neb jsme přeci před minutou měli sraz na nakládání. V tom zvoní telefon, pevná linka. To je podezřelé, raději ho zvedám já: "Právě jsem dorazil, viděl bych to tak na půl šestou, musím ještě vybalit věci ze Zvůle a pak zabalit." Super, to ještě stihnu večeři. Okolo půl šesté už skutečně zahajuju přesun věcí k autu, montuju držák na střechu, na něj kolo a věci házím dovnitř. Ve třičtvrtě jsem hotov, bohužel jsem tam stále sám. Přesouvám se tedy o 7 vchodů východně naším panelákem a zvoním na zvonek. To vede k úspěchu, přibližně v 17:50 se objevuje Míra s první várkou věcí. Pak už jde vše jak po másle (nebo po sádle?), ještě sleduju místního houmlesáka, jak vybírá popelnice (k mému smutku v nich nechal moje roztrhané boty, které jsem tam před chvílí odložil), a už vyrážíme. Ještě nabíráme na Jižňáku Dušana, a pak už konečně zamíříme směrem Nové Město na Moravě. O víkendu se tam totiž koná závod Poděbradka Bike Adventure.

Dvoudenní orientační závod na horských kolech, bodovaný scorelauf. V sobotu je časový limit 6 hodin, v neděli jen 4. Důležitější však je, že jde o závod dvojic. To znamená, najít si spolujezdce, se kterým to společně přežijeme. Tedy někoho, s kým jsme na tom podobně. Loni při mé první zkušenosti s tímto závodem se mi to moc nepovedlo, a tak si hned po závodě zamlouvám Honzu Nováka pro příští rok. To ostatní obyvatelé Petrovic hledají spolujezdce až na poslední chvíli. Míra se dává dohromady s Liborem Křížem z Pardubic, o kterém vlastně skoro nic neví. Martina asi moc dlouho váhala nad Dušanovou nabídkou, až jí ho přebral Tomáš Tichavský. Nakonec se přihlásila s Petrem Kočandrlem z Plzně. Všechny tyto dvojice startovaly za Ekonom, vypisuje se totiž i soutěž týmů, ve které bychom mohli být silní, počítají se body tří nejúspěšnějších dvojic. Krom nás jede za Ekonom spousta extremistů, ale také Rita s Janou. V dresech Ekonomu nastupují i Stejski s Evou, jedou však za jiný tým, stejně jako Peciš, společně s Ivošem Novákem v barvách Žaketu.

Ze svých předchozích zkušeností víme, že se hodí přijet do centra v pátek poměrně brzy, příprava mapy a vymýšlení závodní strategie zabere docela dost času. Můj plán dorazit ke Skihotelu okolo sedmé hodiny samozřejmě bere za své, na dálnici navíc potkáváme paní zácpu, a tak přijíždíme na prezentaci někdy před devátou. Je také třeba najít své spolujezdce. To se daří jen Sádlovi. My ostatní máme smůlu, a tak raději jdeme stavět stany. Až okolo desáté mi během jedné minuty nezávisle na sobě volají Honza a Tomáš, ani jeden netuší, kde že Skihotel v Novém Městě je. To už si ale ve velkém osvětleném stanu zakresluju kontroly do mapy vydané Shocartem. Po zakreslení všech 35 zjišťuji, že se oproti mému očekávání bude hodně jezdit i jižně od Nového Města, kde terén nevypadá příliš zajímavě. Naopak v severní části mapy, kterou máme s Martinou docela slušně proježděnou z velikonočního soustředění, nejsou vůbec žádné kontroly. Očekávaná výhoda mizí. Po zakreslení všech kontrol si ještě zvýrazňovačem vyznačuju optimální postupy mezi sousedními kontrolami - přeci je nebudeme vymýšlet až při závodě. Přitom už skoro usínám, a to jsme si s Honzou nestačili říct o závodní taktice skoro nic. Začíná to pěkně.

Ráno se probouzím a vylézám ze stanu s tím, že bych rád prověřil kvalitu zařízení firmy Toi Toi. Obloha se tváří nehezky a začíná pokapávat. Cestou zpátky už běžím, protože leje celkem slušně. Zalézám zpátky do stanu. V tomhle počasí bych vážně jet nechtěl. Naštěstí déšť postupně ustává a před devátou, kdy do lesa vyrážejí první závodníci, už neprší. My naštěstí startujeme až později. Do té doby je ještě potřeba upravit mapu do vodovzdorného stavu s pomocí průhledné izolepy. Mám jí naštěstí dost, je to asi jediná pozitivní vzpomínka na bývalou přítelkyni, ale i této vzpomínky se chci raději zbavit a půjčuji izolepu dalším asi deseti lidem. Pak ještě zprovoznit kolo a probrat s Honzou základní strategii - protože je na tom lépe, bude kontroly razit on, já zas budu hlídat čas a najeté kilometry.

10:20. Startujeme. Z asi 15 dvojic vyjíždějících v tomto čase jsme nejrychlejší a míříme jako první asi 1 km daleko na mapový start, kde fasujeme papírek s bodovým ohodnocením kontrol. Většina kontrol je za 10 nebo 20 bodů, najdou se i 30bodové, ale také tři 50bodvé a 80bodové. Hlavně ty budou rozhodovat. Že vyrazíme do jižní a poté západní části, kde jsou sice kontroly dále od sebe, ale zato tam najdeme méně kopců, lesa a více silnic, se shodujeme poměrně rychle. Nad tím, jestli ještě předtím objedeme hlouček kontrol blízko Nového Města, ale chvíli váháme. Nakonec se rozhodujeme asi špatně a jedeme tam. To znamená sjet dolů do města a pak vystoupat po silnici na Pohledecký kopec. Trojúhleníková dopravní značka dole po kopcem, na níž je napsáno dvojciferné číslo a procento, nevěští nic dobrého. Honzovi to ale zjevně nevadí. Musím ho už teď krotit, nemá smysl se (teda spíš mě) zničit hned v prvním kopci. Tohle asi nebude pohodová vyjížďka. Stoupá se až ke kontrole (teď už po lesní cestě), Honza má stále hodně energie, a tak ho posílám vpřed. Proč by se plazil se mnou, může jet zatím orazit. Zastavení, vyndání průkazky z kapsy a oražení přece jen chvíli trvá. Abychom dodrželi požadovanou vzdálenost na doslech, to už si nějak ohlídám.

70 bodů máme po necelé hodině, jsme u Zubří a teď vzhůru dolů, tedy na jih. Přes 20bodovou a 30bodovou k osmdesátce, to je jasné, ale ještě před tím bychom měli sebrat jednu ze dvou desítek při cestě. Volíme číslo 26, je blíž, ale asi po horších cestách. Z Olešné vede ke kontrole modrá značka. Už ve vesnic to nesedí, ale po modré jedeme. Cesta (pokud se to tak dá nazvat) pokračuje posekanou loukou k lesu. Tam už však žádné značky nevidíme. Jsme na kopci a potřebujeme k potoku. Ale kudy? Sedlák, od nějž očekáváme radu, zjevně nechápe, že jedeme závod. Nerozumí tomu, že chceme vědět, která cesta vede k potoku a k turistické značce. Ptá se, do které vesnice vlastně potřebujeme. Další minuta v čudu. Nakonec radí jet dál po louce až k rybníku.Tam hlavní cesta zahýbá nahoru, my odbočujeme po menší cestě dolů. Jasně že končí po 100 metrech. Naštěstí po dalších 200 jiná začíná. I ona však po chvíli začíná stoupat. Chceme dolů, ale hustníkem to nepůjde. Musíme vyjet krpál směrem k čertu. Další volba: dobrá cesta nahoru do kopce, nebo dolů jakýmsi divným pseudoprůsekem. Jenže tím směrem je kontrola. Nejdřív jedeme, pak krpál sbíháme. Ale sjet to šlo - jeden z dvojice, co absolvovala anabázi s námi, to zvládl - dal si na držku až dole. Naštěstí kontrolu už vidíme. 10 bodů, které za to nestály. Rychle pryč odtud.

Jedeme z kopce po silnici a vzorově střídáme. Nikdo v tu chvíli netuší, že je to dnes naposled. Už je čas doplňovat kalorie, u kontroly vytahuji z kapsy banán. Padá mi však z ruky a přistává na silnici centimetr vedle chcíplýho krtka. Asi špatný znamení. Přichází prudší kopec a musím Honzovi doporučit, aby zpomalil. Na další kontrole si začínám mačkat mezičasy. Až vyhrajeme, budou je po nás chtít pořadatelé. Tak proto to nedělám. Ale nápad je to výborný, neb zítra je taky den. Podezřelé lesní cesty směrem k nejjižnějším 80 bodům nás tentokrát nezklamaly, kontrolu razíme a teď hurá na severozápad, k další osmdesátce je to skoro 50 km a po cestě dalších 5 kontrol dohromady za 150 bodů.

Jede se většinou po silnicích, Honza vpředu, já nalepen za jeho zadním kolem. Jen u kontrol mi ujíždí, zatímco razí a případně si překládá mapu, projedu okolo, ale vždy mě brzy dožene. Postupem času zjišťuju, že litr a půl pití na celý závod stačit nebude - ráno bylo chladno a tak jsem třetí flašku nechal v kempu. Žebrat ve vesnici ale nechci. Jedeme lesem po asfaltce a máme brzy křižovat potok. Z dálky vypadá čistě. Předávám tedy láhev Honzovi a posílám ho pro vodu. Já jedu zatím volně dál, aspoň si odpočinu. Bike adventure není Tour de France, tady jezdí lepší závodník pro vodu horšímu a ne naopak. Mimochodem, Honza nemá cyklistické lahve, ale 1,5litrovku od Aquily, která v držáku překvapivě drží. Pije, když se zastavuje u kontrol. Pomalejšího spolujezdce bych za tohle as zabil. Ale tady je to jedno, mě tím rozhodně nebrzdí.

Přesně hodinu a 37,5 minuty před limitem razíme vytouženou kontrolu. Co dál? Na lákavě ohodnocené kontroly v kopcích na severu již čas nemáme, míříme tedy směrem k cíli. Pochopitelně ne úplně přímo jako někteří jiní, ale jen téměř přímo, přes dalších (v ideálním případě) 100 bodů. Ze začátku po rovině se mi jede ještě dobře, ale už do mírného kopce nemám sílu předjet smrdící auto, i když Honza už je dávno před ním. Blíží se zrádná mapově komplikovaná vesnice Škrdlovice. Mapovat ve složitějších pasážích je můj úkol, ale teď vidím před očima leda tak mlhu, a proto předávám vedení Honzovi. Ve vesnici se mu daří výborně, ale odbočka před trochu nesedícím kravínem vypadá, jako by v tom kravíně i končila. Ale proč už jedeme několik set metrů z kopce, když máme jet do kopce? Honza je naštěstí stále na doslech, takže až do údolí nemusíme. Za chvíli kontrolu razíme a teď už to bude vlastně jenom z kopce.

To si ale jenom myslím. Úsek nazvaný Cesta partyzánské brigády Mistra Jana Husa totiž nevede z kopce, ale do kopce. A to pěkně prudkého. Sice nechápu, jak mohl být Mistr Jan Hus členem partyzánské brigády, ale nahoru musím. I když šnek by se tam možná dostal rychleji. Kontrolu na kopci razíme 34 minut před limitem. Obě uvažované kontroly před cílem již těžko stihneme, volíme tedy tu hodnotnější - rozhlednu na Harusově kopci kousek od cíle. Nejdřív ale musíme do Nového Města dojet. Po rovině a z kopce to jde, ale při každém dvojvrstevnicovém kopci (byly tam asi tři) mě chytají křeče snad všude možně a ujíždí mi nejen Honza, ale i nějaký mix. Cesta vedoucí na kopec téměř po rovině nebyla tak výrazná, abychom si jí všimli, a tak přijíždíme dolů pod kopec a začínáme stoupat (většinou po svých) po turistické značce nahoru. Asi dvakrát během výstupu musím Honzu brzdit, abychom dodrželi pravidlo "na doslech". Technický sjezd se dá zvládnout i po 6 hodinách a 130 kilometrech jízdy. A už jsme v cíli, necelé 3 minuty před limitem.

Máme 530 bodů, což stačí na 8. místo. Sádlovi s Křižákem funguje spolupráce nad očekávání výborně, získávají o 40 bodů víc a jsou třetí. Do soutěže týmů přidávají další body Martina s Petrem, i když nejsou se svým výkonem úplně spokojeni. Koeficient zvýhodňující mixy je totiž neúměrně vysoký, díky čemuž jdou do popředí týmy složené ze samých mixů, my zůstáváme jedno místo pod bednou. Slušně zajeli i Dušan s Tomášem, poráží je ale Peciš, kterému se podařilo vymyslet trasu excelentně.

Bolí mě úplně všechno, a to se mám dnes zúčastnit ještě dvou schůzí. Do té první jsem se nevzpamatoval, schůzku pořadatelů PŽ na Valech jsem navštívil, i když nevím, co jsem tam nakecal za nesmysly. Ráno na tom nejsem o moc lépe. Úpon lýtkového svalu (nebo co to je) bolí tak, že nemůžu skoro chodit. A to mám někde jezdit 4 hodiny na kole. Protože fungujeme jako tým, vyměňujeme se ráno zkušenosti ze sobotního závodu - kde mapa nesedí, které zkratky jsou výhodné, které úseky naopak nesjízdné.

Úsek na mapový start je tentokrát delší a více do kopce, takže nestíhám už tam. Dostáváme papírek s bodama, Honza chce jet do kopců na sever, já raději opět na jih. Naštěstí se nechává přesvědčit a za odměnu přichází s dobrým nápadem, které kontroly sebrat cestou k nejjižnější padesátce. Až k ní se jede spíše z kopce, rychlostní průměr přes 29 hm/h je ďábelský. Moje místo je pochopitelně za Honzovým zadním kolem. Dále pojedeme asi 40 km po stejné trase jako včera. Mezičasy jsem si na mapu nevypisoval zbytečně. Včera nám tady do limitu chyběly 3 h 23 min, teď 3:08. A to nás dnes čeká delší trasa. Musíme být tedy rychlejší. A to jsme. Další úsek jsme dali včera za 18:16, dnes za 16:39. K první osmdesátce včera 26:23, dnes 25:42 (brzdí nás vítr a náhlá přeháňka, několik dvojic se schovává v lese u kontroly, ale my tu přece nejsme na výletě). Slejvák ustává, další mezičas: 21:01 - 19:41. Na dalším postupu získáváme díky Sádlovým fikačkám. Tady jdu dopředu já, Honza totiž teď jede po paměti a mapu už má přeloženou o dvě kontroly dál. Navíc nezastavujeme u potoka pro vodu. Včera 26:28, dnes 21:00. K poslední kontrole společné se včerejškem jsou mezičasy 14:25 - 13:31, a co je důležitější, do limitu chybí 91 a půl minuty, o 6 méně než včera. Ale tentokrát musíme ještě více na sever, tam leží druhá osmdesátka. Čeká nás delší silniční přejezd, teď si mapu nepřekládám já, zbytečně bych do ní koukal a tím brzdil. Už tak mám problémy Honzu uviset. Přesně hodinu před limitem kontrolu razíme. Že teď musíme zamířit k cíli, je celkem jasné. 30 a 20 bodů po cestě na kopcích ale nevynecháme.

Zvlášť cesta k první z kontrol se nezdá nejjistější. Z asfaltky odbočujeme po správné čárkované cestě do kopce (naštěstí jsem Honzu poslechl), ale ta stejně končí. Zkoušíme tedy dobře sjízdnou spojku (v mapě průsek) ke druhé z uvažovaných cest, až tam ale nevede. Odbočujeme opět do kopce po nepříliš výrazné cestě, ta už v mapě není určitě. V terénu po několika stech metrech ostatně už taky ne. Nezbývá než doufat, že držíme správný směr, buzolu totiž nemáme. Potkáváme vrstevnicovou cestu, vlastně bahno projeté traktorem. Naštěstí i bahno má svůj konec. Po chvíli dojíždíme k šotolinové cestě, ta už ke kontrole skutečně vede, ale limit vyprší za 36 minut. Navíc úsek k další kontrole máme vyznačený přes Partyzánskou brigádu Mistra Jana Husa. Tam vážně znova nechci.

Naštěstí nás napadá kratší varianta s méně prudkým kopcem. I tak jde ale o pěkný krpál, kde zas budu fungovat jako brzda. Na Tour de France teď asi jedou přes Col de Galibier a pak je ještě čeká cílové stoupání do Alpe d'Huez, proti tomu je přece tohle stoupání pohoda. To musím zvládnout. 11 minut před limitem kontrolu máme, že budeme odečítat trestné body je jasné, otázka zní kolik. Za minutu se strhávají dva, chceme se dostat pod 20. V závěrečném úseku jsem snad méně tragický než v sobotu, v posledním klesání dokonce střídáme. Jedeme skoro šedesátkou a vtom vidíme policajta s plácačkou. Přece nebudeme brzdit. Řvu na něj, že jedeme závod. Naštěstí nás zatknout nechce. Jen dole stojí v cestě cisterna. Nevrážíme do ní, objíždíme kemp, razíme sběrku a po 100 kilometrech s časem 4:07:19 finišujeme do cíle.

440 bodů se snižuje o koeficient mé pomalosti, což je 16 bodů. Ovšem i tak výrazně porážíme včerejší vítěze a dnes průběžně vedeme. Žádná ze silných dvojic už v limitu nepřijede, Sádlo startoval 5 minut po nás a ještě tu není. Nakonec si s Křižákem přivážejí 68 trestných bodů. Ale k tomu taky všechny tři osmdesátky a před penalizací 510 bodů. Druhý den se prostě pozdě přijet vyplatí, body získané navíc jsou větší než srážky. Ďure a Pari z Tesly Brno dosahují podobnou strategií naprosto stejného počtu bodů. Jsme tedy dnes třetí, celkově se posouváme na 7. místo Sádlovi s Křižákem se útok ze 3. místa po sobotě daří, letošní Bike Adventure nevyhrají reprezentanti na nejnovějších modelech kol, ale dvojice jedoucí za Ekonom na bicyklech, které by někteří již odvezli do muzea. Vítězové své stroje raději berou s sebou na stupně vítězů. Ať všichni vidí, že kvalita kol nerozhoduje. Na bednu se potom dostáváme i my ostatní, zlepšený nedělní výkon nás posouvá na 3. místo v soutěži Team Spirit.

Další dva dny po závodě jsem skoro nemohl chodit. Ale už teď se těším na další ročník, který by se podle předběžných informací měl jet v Lužických horách. Doufám, že se ním podaří napřesrok postavit ještě početnější družstvo, než letos. A taky doufám, že se mnou Honza bude ochoten znova jet, přece jenom jsme nebyli úplně vyrovnaná dvojice. Jinak se asi budu muset porozhlédnout po nějaké partnerce do mixů.

Martin Sajal